Killzone 2
Druhý díl střílečky Killzone jsme v minulosti již měli možnost si párkrát zahrát, ale naše tehdejší dojmy byly tenkrát silně ovlivněny vysokým stadiem rozpracovanosti celé hry, takže jsme v řadě směrů mohli spíše jen usuzovat než abychom byli schopni vynášet konkrétnější soudy.
Nyní se nám ale dostala do rukou již preview verze, takže řadu věcí již lze upřesnit, přestože je zřejmé, že i tato verze má k finálnímu produktu stále ještě docela daleko, což se projevuje zejména technickými záležitostmi jako například často vypadávajícími titulky či neaktualizovaným seznamem úkolů.
Pokud si myslíte, že se budete třetinu hry zaučovat, tak to jste na omylu.
To jsou ale pochopitelně pouze naprosté prkotiny oproti tomu, jak se hra tváří jako 
celek. I druhý díl totiž potvrzuje, že atmosféričtější střílečku nahlíženou z pohledu vlastních očí bychom hledali jen velmi těžko, a to bychom u případného kandidáta ještě museli přinejmenším zavřít obě oči a otočit se jiným směrem.
Ať už na této hře člověk nachází jakékoliv chyby, nelze jí stejně jako prvnímu dílu upřít tak pořádná dávka autenticity, až by jeden nevěřil, že se dění ve hře odehrává v prostředí zcela smyšlené války někde v relativně blízké budoucnosti. Zejména podání samotné akce je totiž tak živé, jako by se zakládalo na reálných prožitcích nějakého pamětníka.
Vstup do hry je navíc tak intenzivní, že si budete docela dlouho připadat jako naprostí zelenáči, které někdo mávnutím kouzelného proutku přenesl z kuchyně rovnou na bitevní pole doprostřed té největší vřavy. Hned první střet s Helghany vám tak dost možná vyrazí dech, protože pokud si myslíte, že se budete třetinu hry zaučovat, tak to jste na omylu – válka se holt nikoho neptá, kolik knedlíků si dává ke guláši. Tahle 
hra vás zkrátka hned v první minutě hodí do opravdu pořádné akce.
Zároveň je tato hra společně s prvním dílem jedním z mála titulů, který ve vás dokáže vyvolat silné emoce, aniž by se dělo cokoliv zásadního, co by přímo souviselo z příběhem. Uprostřed křížové palby tak skrčeni za kusem šutru nejednou propadnete pocitu naprosté bezmoci, aby se ve vás v následující sekundě vzedmula vlna nekontrolované zuřivostí, s níž byste nejraději všechny protivníky najednou rozemleli na karbanátky nebo je v ideálním případě vlastnoručně podřezali nožem.
Jenomže ono to zaprvé nejde a zadruhé se ve vlastním zájmu musíte držet v rozumných mezích. Nepřítel má totiž vcelku slušnou mušku a vy, aniž byste se průběžně zodpovědně kryli, a tím regenerovali, toho zrovna moc nesnesete a zuřivá palba s prstem na spoušti je dost kontraproduktivní.
Zaměřovací kříž se totiž s délkou dávky rozšiřuje až příliš ochotně, což ve výsledku znamená, že akorát zbytečně vyplýtváte střelivo. Naštěstí ale k boji nožem asi jen tak nedojde, protože zbraně padlých spolubojovníků, nepřátel i samostatné zásobníky se kolem povalují většinou v množství naprosto dostačujícím.
Čas od času se vám ale do ruky dostanou i těžší kalibry. Stacionární kulomety lze ve hrách tohoto typu dnes již považovat sa samozřejmost a v podstatě i povinnost, ale snad po dvou minutách po vstupu do hry už na vás čeká pořádný raketomet a na konci první kapitoly si dokonce zajezdíte rovnou i v tanku.
Rozbořené lokace jsou synonymem válečného zmaru.
Nemyslete si ovšem, že by vám tyto kanóny přidaly na pocitu jistoty a bezpečí. Protivníci vás ve zdejší místy skoro až šílené vřavě budou kropit s velkou chutí, ať už 
v ruce máte cokoliv a pokud zrovna sedíte v tanku, tak to rozhodně není proto, že byste se měli kousek cesty svézt, ale spíše proto, že se v dané lokaci nacházejí tanky Helghastu. A jejich motivací je pochopitelně váš tank demobilizovat.
Nepřátelé jsou i vcelku slušně inteligentní. Tedy ne že by na vás vymýšleli nějaké lsti a pasti, ale přinejmenším se velmi poctivě kryjí a zpoza krytu nevykukují stále na stejných místech, takže si je jen tak lehce nevyčíhnete. Hlavně se na vás ale valí již od prvních chvil v relativně slušných počtech, takže si v první chvíli po vstupu do přestřelky musíte zejména vy vyčíhnout, kam se schovat tak, aby na vás nemohl přímo střílet žádný z nich.
Ve chvílích nejtěžších pak samozřejmě „pouze panovník ví rady sobě sám“, a tak určitě přijde vhod, že čas od času něco trefí i někdo z vašich parťáků. Jelikož se nám ale z nějakého důvodu nepodařilo nastavit jinou obtížnost než druhou nejlehčí (z celkově čtyř), pak nemůžeme soudit, zda se jedná o obecný rys nebo zda je tato 
vlastnost odvislá právě od nastavení obtížnosti.
Oproti rané předváděcí verzi nás velmi mile potěšila i nižší citlivost ovládání, takže vaše mířidla již netěkají jako zběsilá, přičemž tedy ale lze v menu vcelku předpokládaně nastavit míru citlivosti podle gusta každého konkrétního jedince, takže v tomto ohledu předchozí obavy definitivně padají.
Výrazná vylepšení jsou patrná i v oblasti grafického zpracování, které se už opravdu blíží představám toho, jak by měla next-gen Kilzóna vypadat. Snad jen pohyby obličejů v animacích mezi jednotlivými levely by si zasloužily znatelně více péče.
Grafika Killzone 2 ale na první pohled asi neuchvátí nějakou technologickou nadřazeností, ale v prvé řadě opět fantastickým stylem. Rozbořené lokace jsou synonymem válečného zmaru a čistě podle exteriérů by se dalo uvěřit i tomu, že lidstvo zrovna před necelým týdnem kompletně vymřelo. A potěší i řada rozbitelných, 
respektive „rozstříletelných“ předmětů, které na nás už ale tentokrát neudělaly takový dojem jako v dřívější pre-alpha hratelné ukázce na PlayStation Day v Londýně.
Zlo se vrací ve velkém stylu a pro padavky tady není místo.
Vodou na mlýn odpůrců značky Killzone pak budou opět dost lineární levely. Vzhledem k tomu, kolik všemožného šrotu se všude ve hře válí, to samozřejmě není nijak zvlášť patrné, ale nemusíte ani nijak pátrat, abyste zjistili, že většina trasy je přesně nalajnovaná. Na druhou stranu to ale docela dlouho asi řešit nebudete, protože v prvé řadě se budete starat o to, jak nepřijít o krk a analýza level designu bude docela vedlejší.
Na druhou stranu to ale není o tom, že byste někam přišli, tam se postavili, vystříleli všechny protivníky a šli zase dál. Je zde totiž dostatek možností, kterak správným 
přesunem dostat nepřítele do křížové palby nebo jejich krytí obejít. Je to ale možné pouze v rámci aktuální lokace.
Poprvé jsme si také mohli v klidu poslechnout i zvuky, které jsou tedy naprosto vynikající a velkou měrou se podílejí na fantastické atmosféře celé hry. Dabing se dá označit za velmi povedený, ačkoliv tedy Ricovi do kvalit Colea z Geras of War stále ještě kus chybí. Velmi živé je i štěkání zbraní, které v kombinaci z vrčením tanků, vybuchováním granátů a řevem spolubojovníků i Helghanů vytváří pocit totálního válečného zmatku.
Mimochodem trochu zmatek je i při orientaci ve hře. Většina hry je sice vytvořena stylem „koridor“, ale občas tak nějak nevíte, kam vlastně jít, zvláště když se čas od času máte i vracet již prošlou lokací. Do jisté míry to ale určitě bylo způsobeno nedokončeností preview verze, protože jak již bylo řečeno, občas se zkrátka neobjevovaly žádné nové úkoly, a tak se další postup dal odhadnout jen z toho, co na 
vás hulákali parťáci.
Každopádně se ale jedná o věc, která se dá do vydání odladit v naprostém klidu. Důležité ovšem je, že v již docela konkrétních celkových obrysech se Killzone 2 ukazuje jako vynikající FPS, u níž člověk i při letošním silném předvánočním období zkrátka musí zalitovat, že vychází až v příštím roce.
Na druhou stranu nás ale v té době aspoň nebude rozptylovat hromada dalších hitovek, protože druhá Kilzóna si žádá celých a plně soustředěných mužů. Zlo se totiž vrací ve velkém stylu a pro padavky tady není místo
